Články

Hubnutí a psychika

Už dávno neplatí, že jíme jen tehdy, když máme hlad. Do hry totiž vstupují naše emoce a zdá se, že právě ty hrají při obezitě významnou roli a současně jsou její nejméně prozkoumanou složkou.

Psychogenní jedení ze své zkušenosti pravděpodobně znáte. Situace vypadá asi takto. Naštval vás šéf, partner, tchyně? Nebo ta protivná úřednice na poště? Co uděláte?

  1. Běžíte do lednice a oškrábete si mrkev nebo si pochutnáte na několika lístcích rukoly?

  2. Jdete na procházku a po cestě si dopřejete pár lístků šťovíku?

  3. Rozbalíte čokoládu, kterou dcera dostala od babičky? ("No co, zítra jí koupím novou. A nezůstal náhodou ve spíži ještě kus toho báječného štrůdlu od mámy?")

  4. Nalijete si sklenici vína? (Nebo raději dvě ... tři ... a teď už je to stejně jedno...

  5. Protože preventivně žádné sladkosti domů nenakupujete a místní supermarket má o půlnoci již zavřeno, sednete do auta a vyrazíte pro čokoládu nebo zmrzlinu Magnum k nejbližší benzinové pumpě.

Že rukola ani mrkev v určitých okamžicích fakt nejsou to pravé ... dobré, sladké, uvolňující, antidepresivní, antistresové ... (doplňte sami podle svého aktuálního rozpoložení) může být dáno tím, že vaši rodiče vážně nebyli zajíci ani králíci. Ale hlavní důvod bude asi ve vaší zkušenosti: jíte (pijete) především to, co vás jíst naučili, když jste byli malí, příp. co jste se jíst naučili, abyste se cítili dobře. Mrkev to nebude, nebo ano? Zatím jsem nepotkala člověka, který by uvolňoval stres křoupáním mrkve nebo si nahrazoval pohlazení žvýkáním šťovíku. Zato už jen představa zákusku se šlehačkou v mnohých z nás vyvolává příjemné pocity. "To si pohladíme bříško," říkáme si, když si nakládáme na dezertní talíř hned několik kousků. Znáte, že?

Cesta ven existuje. Zjednodušeně řečeno, v našem mozku (hypotalamu) existuje centrum sytosti, které je ovlivňováno signály sytosti a signály hladu. V zásadě se dá říct, že signály sytosti potlačují chuť k jídlu, stimulují metabolismus a tělo spaluje tuk. Signály hladu vyvolávají hlad, zpomalují metabolismus, tělo začíná šetřit energii (= ukládá si zásoby). Které signály zvítězí, to záleží především na tom, co jste jedli předtím (Vážně jste zase nestihli snídani?), na vaší historii a vašich momentálních emocích. Stresují vás pracovní povinnosti, protivný šéf, pubertální děti, manžel (ka), osamělost, žárlivost, nenaplněné touhy atd.? Nevadí, dáte si pořádnou večeři a zákusek navrch to určitě spraví...

S jídlem je to bohužel často jako s alkoholem - večer se krásně napráskneme a ráno máme kocovinu. Člověka zaplaví hněv na sebe: "Jsem neschopný (á), zase jsem to nedokázal(a)". Pokud je hubnutí spojeno s dosažením pocitu vlastní hodnoty, což platí především pro některé z nás žen ("Jsem štíhlá = jsem dobrý a hodnotný člověk"), pak se dostává do hry řada velmi silných emocí a začínají komplikace.

Takže nemám šanci, namítnete. Omyl, samozřejmě, že máte. O tom, co v hypotalamu převáží, rozhodujete přece vy sami tím, co a kdy jíte, jaké emoce si pěstujete a jak dokážete zacházet s negativními emocemi. Pokud je hubnutí spojeno s pocitem vlastní hodnoty, netolerujeme si žádné selhání nebo zakopnutí. Selhání a chyby jsou ale v našem životě normální součástí každé cesty k cíli.

Za řadu případů obezity se dnes považují "rány v duši." Jídlem si potřebujeme vyvolávat pocity uznání, bezpečí, naplnění, odměny... Pokud se vás to týká a nestačí na to kamarádky či rodina, vyhledejte profesionální psychologickou pomoc. Není to žádná ostuda. S dírou v zubu jdete přece také k zubaři a nesnažíte se ji zaplnit sami.

Své emoce prožívejte, neřešte je jídlem. Pokud na to nestačíte sami, požádejte o pomoc. Vyvážený jídelníček vám pomůže znovu nastolit hormonální rovnováhu a vaše emocionální stabilita vůči jídlu se obnoví.

Přesto je třeba počítat s tím, že jsou dny, kdy sníme více než obvykle. Příčinou může být třeba nedostatek kvalitního spánku, předmenstruační syndrom nebo účinek některých léků.

A že přes všechna opatření přijdou chvíle, kdy selžeme? To je přece lidské, ne? Občas.