Články

Hubnout lze v každém věku

Začnu tam, kde jsem v jednom z předchozích textů skončila. Co všechno může přivést klienta k rozhodnutí hubnout? U žen jde většinou o estetické hledisko, poznámky partnerů (někdy dokonce i přímý nátlak), zvětšující se konfekční velikost, upadávající knoflíky na sukni, opakovaně praskající švy kalhot apod. Muži vzhled tolik neřeší, neřeší proto ani zvětšující se objem v pase, který začíná silně převyšovat objem boků až do nápadné podoby s těhotenským bříškem. K rozhodnutí upravit svou váhu se často dopracují až v okamžiku, kdy si uvědomí, že (cituji):

- Začala mi růst i prsa! Mám je větší než moje žena. To mě vyděsilo. Přece si nepůjdu koupit podprsenku.

- Je mi teprve 46 a na kole nestačím svému šestiletému synovi!

- Tuhle jsem v hospodě roznášel pivo a praskla mi guma v kalhotách. Už dlouho nosím kalhoty na gumu, jiné totiž nedopnu. Smála se mi celá hospoda.

- Mám mladší partnerku. Při poslední krátké procházce jsem se musel opakovaně po pár minutách zastavovat a tvářit se, že obdivuji nádhernou vyhlídku (byla mlha), přestože partnerka šla pomalým vycházkovým tempem.

- Moje děti se mi smějí, že nakupuji košile ve špatném obchodě. Prý mi tam prodávají košile s břichem!

- V obchodě mi nebyli schopni změřit objem pasu! Prodavačka si na mě musela vzít pásmo, krejčovský metr je jen do 150 cm.

Občas slýchávám různé výmluvy typu: už jsem moc starý, stará, všichni v mé rodině vypadají takto, nemám pevnou vůli, nemám čas přemýšlet nad jídelníčkem, nemám čas se hýbat... Opravdu jde o výmluvy. Aneb, jak říká autor mé oblíbené knihy o hubnutí, jedná se o NTB (Naprosto Totální Blbost). Jen velmi malé procento lidí trpí nadváhou díky některé ze vzácných metabolických poruch nebo je nadváha doprovodem jiné nemoci (tzv. sekundární obezita). Tím nechci říct, že je hubnutí jednoduché. Není. Vím to i z vlastní zkušenosti. Ale je možné. Ostatně, která změna je jednoduchá?

V souvislosti s výmluvami na čas nutný k přípravě jídla (z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mi příprava oběda zabere max. 10 minut) jsem se setkala se zajímavým fenoménem. Na schůzku, při které předávám s detailním vysvětlením jídelní plán, si hubnoucí muži velmi často přivedou své partnerky a sdělí mi: "Ženě to povídejte, ona mi bude jídlo chystat, tak ať ví, co s tím." Ještě nikdy se mi nestalo, že by si žena přivedla svého partnera a sdělila mi: "Jemu to povídejte, on mi to bude chystat..." O to víc si vážím klientů - mužů, kteří si neměli koho přivést, nebyli zvyklí se přípravou jídla zabývat, protože to doma měla na starost manželka (teď už bývalá), přesto se se svým plánem porvali a úspěšně zhubli.

Popravdě nejvíc mě děsí obézní děti. Neméně mě děsí anorektické dívenky nebo dokonce chlapci, ale to už je trochu jiné téma. Že dětí s nadváhou přibývá, to není žádné tajemství. Stačí se podívat kolem sebe. Děti jsou vizitkou svých rodičů a o obézních to platí dvojnásobně. Až na řídké výjimky za hmotnost malých Otesánků může nedostatek pohybu a nevhodná strava. Přesto někteří rodiče tolerují, že jejich ratolesti nesnídají a do školy odcházejí bez svačiny. Dostanou peníze, aby si svačinu koupili, jako by nebylo jasné, co si za peníze pořídí (čokolády, brambůrky, croissant nebo energetický drink a podobné příšernosti).

Děti se ke mně však dostávají jen výjimečně. Jen málokdy si totiž rodiče připustí, že jejich dítě je tak obézní, že by se mělo léčit. Mnohem častěji si myslí, že potomek je jen roztomile baculatý a že z toho přece vyroste. Nevyroste. Smutné je, že i v případech, kdy dítě samo jeví zájem o nabízenou pomoc, nemá dostatečnou podporu v rodině. Děti samy mají jen omezenou možnost ovlivnit skladbu svého jídelníčku. Obezita z dětství ale velmi často přetrvává do dospělosti. Zlomem, kdy se rozhoduje o tom, jak bude člověk vypadat a zda zemře na kardiovaskulární nemoci, je puberta. Teprve v pubertě nebo po pubertě začínají mladí lidé svůj problém řešit - v době, kdy už mají díky rodině bohužel zaděláno na celoživotní problém.

Na závěr - abych celé téma trochu odlehčila - přidávám ještě krátký příběh z mé poradny o tom, že hubnout je možné v každém věku...

Klientka, 66 letá důchodkyně v poradně úspěšně zhubla asi 12 kg. Když přišla na kontrolu po půl roce po ukončení programu, tvářila se trochu rozpačitě.

"Mám trochu strach, jestli jsem nepřibrala," sdělila mi, když stoupala na váhu. Váha ukázala, že nepřibrala ani gram, dokonce ještě jedno kilo zhubla.

"Proč jste se obávala, že jste přibrala?" divila jsem se

"Já teď o víkendech víc vařím, tak jsem se od svého jídelníčku trochu odchýlila..."

Věděla jsem, že klientka žije sama, proto mě její sdělení překvapilo: "Komu vaříte?"

Klientka lehce zčervenala: "Našla jsem si přítele. Má rád takovou tu českou klasiku, tak si dávám v neděli jídlo s ním, abych nemusela vařit dvakrát, ale jen malou porci."

"Přítele? Tak to vám blahopřeju."

Z klientky zářila spokojenost na míle daleko.

"Já mám teď také víc pohybu, tak se to asi vyrovnalo," dodala paní a zrudla ještě víc.

A to prý ženy od čtyřicítky výš už nemají šanci... V hubnutí ani v lásce :-)